Bylo to opravdu před mnoha a mnoha lety. Nikdo z lidí si to nemůže pamatovat, protože tenkrát lidi na světě ještě nebyli. Zemi pokrývala rozlehlá bahna a obrovská jezera a mezi nimi se kolébaly vysoké a bujné trávy. Po zemi se proháněly pouze větry – pracovitá větřiska i malé větříčky. A práce měly hodně. Čekalo na ně mnoho rostlin, aby roznesly jejich semena po mokrých bahniscích a taky bylo potřeba potlačit peřiny mračen z místa na místo, aby se země prohřála a semínka mohla klíčit a vyrůstat v mladé rostlinky. A zase to byl vítr, který je konejšil a hýčkal a dal jim vyrůst v mohutné stromy. Krajina byla nehostinná a jedině ptáci měli odvahu se zde usídlit. Bažanti a koroptve se naučili stavět svá hnízda z trav a větviček, lysky a divoké husy se rozkoší plácaly ve vodě a úkryt nacházely v pobřežních travinách a rákosí. Větry a větříky jim pomáhaly vznášet se nad zemí a odkrývat další území z ptačí perspektivy. Ne všichni ti povětrníci, kteří se proháněly nad i na zemi však byli stejní. Byla velká, silná větřiska, specialisté na krupobití, divoké větry, tančící do úpadu, i malé větříky, které zemi hladí, povídají si s travinami a pohazují si s jejich semeny. A též byl malý větérek, specialista na lenošení…Jeho nejoblíbenější prací bylo skotačení po lučinách, chňapání po ptácích, přátelské povídání si se starými kačkami v rákosí. Ten malý dovádivec nevynechal jedinou možnost, aby si nepřisedl k nim na zem a nevzhlížel obdivně k jejich peří. Bažant mu vyprávěl o životě na zemi a spojovalo je opravdové přátelství. Sluky s ním radostně diskutovaly, nebo jej naopak vyprovokovaly ke hře na schovávanou. To se však nelíbilo královi Eolovi, králi větrů. Mnohokrát byl též kárán Větrem půlnočním, aby se zabýval nečím užitečným, ale větrný rarášek nedbal. Vše darmo. Větřík snil pouze o tom, aby mohl běhat po tvrdé zemi či šplouchat se v průzračné vodě. V hloubi srdce (pokud vítr srdce má) toužil pobývat v blízkosti ptáků, s nimiž se tak sblížil. Jednoho dne se přikrčil k zemi, pozorujíc divokou kačku, ja učí plavat své dětičky. Chtěl by poplavat s nimi, pomyslel si větřík, ale copak může vítr plavat? Když tak rozjímal, přiletěla právě Velká Chmura, žena Eola, „Tak ty jsi tady“ vzkřikla „nu, jestli tolik toužíš být na Zemi, zůstaneš tady navždy! Hej, matko, vezmi si ho, k ničemu je nám vítr, který si jen hraje s ptáky!“ Země zaslechla tu kletbu a přitulila malého nezbedu. Dala mu kůži psa s dlouhou hedvábnou srstí a mohutné tlapy, aby mohl do sytosti běhat, a taky solidní praporec, aby mohl viditelně projevovat svou radost. A nazvala ho SETR. Setr byl nadšený. Okamžitě běžel za svými nejbližšími přáteli, aby se pochlubil svým novým tělem a hlavně aby jim sdělil tu radostnou novinu – už stále budou spolu, už se nemusí loučit. Ale bažant jej nepoznal a s křikem utekl. Také kačenka odletěla. Všichni se zalekli s ukryli. Od té doby setr běhá po polích, tiše se přikrádá k ptačím hnízdům v touze připomenout staré přátelství. Stojí a bez hnutí čeká. Marně. Pak se objevil člověk a setr se s ním s radostí spřátelil. I člověk si zamiloval to veselé a přátelstké stvoření. Spojilo je silné a nezlomné pouto. A potká-li se setr s člověkem, který miluje tak jako on toulat se o samotě po loukách a polích, vznikne přátelství na život a na smrt. Jsi-li takový a máš-li setra, jsi šťastný člověk. Nezapomeň však, že máš vítr.
